Osud jednoho lachtana

19. května 2008 v 14:19 | zoo |  Články

Osud jednoho lachtana

V pohnutých událostech posledních dnů vyvolal dosti značný ohlas únik lachtanů z pražské zoologické zahrady. Došlo dokonce k různým obviněním, jakož i k pokusům o návod, jak se mělo postupovat. Domnívám se, že mohu na základě svých zkušeností uvedené události komentovat, čímž se zároveň pokusím o korekci již propuklých emocí.
Podle vyjádření ředitele pražské Zoo pana doktora Fejka očekávali v zahradě daleko menší vzedmutí vltavské hladiny, než k jakému později skutečně došlo. Za tohoto předpokladu byla tedy reálná naděje, že voda nezaplaví lachtaní areál, nacházející se v jednom z nejvyšších míst spodní části Zoo. Když potom hladina Vltavy dramaticky stoupla, představovalo vypuštění zvířat do bazénu jediný reálný a rychlý způsob, jak lachtanům zachránit život. Stalo se tak i za cenu jejich úniku do rozvodněné řeky. Pokud by totiž lachtani zůstali uzavření ve svém pavilónku, ve vodě, která by stoupla ke stropu ubikace, nutně by se utopili. Ploutvonožci, ke kterým lachtani náleží, jsou savci a jako takoví dýchají pouze vzdušný kyslík. Při potápění sice dokáží zatajit dech na značně dlouhou dobu, v krajním případě až na 30 minut, což by jim v dané situaci ani zdaleka nestačilo. Výskyt lachtanů v řece také nepředstavuje na rozdíl od jiných zvířat prakticky žádné riziko pro lidskou populaci.
Lachtani se tedy dostali ze svého bazénu do Vltavy. Tato situace je nijak zvlášť neohrožovala. Lachtani jsou výborní plavci, schopní se vyhnout plovoucím předmětům. Disponují dokonce určitým způsobem echolokace, takže se orientují i v kalné vodě. V přírodě se také převážnou část roku zdržují na širém moři a na souš vůbec nevystupují. Proti chladu je chrání vrstva podkožního tuku, takže ani prochladnutí jim v dané situaci nehrozilo.
Sladkovodní ryby sice lachtani nežerou, ale vydrží značně dlouho hladovět. V období, kdy v přírodě línají, vůbec nechodí do vody a tím ani nepřijímají potravu po dobu několika týdnů. V ústecké Zoo nejedli lachtani tři týdny, když nebyli spokojeni s chutí nabízených sleďů, aniž to jakkoli ovlivnilo jejich zdravotní stav. Nedostatek potravy jim tedy nijak podstatně uškodit nemohl.
Manipulace s lachtany rozhodně není jednoduchá. V zoologické systematice ploutvonožci patří k vodním šelmám a jako takové vlastní ostrý chrup, schopný bezpečně udržet i kluzké ryby. Rozhodně ho neváhají při skutečném i domnělém nebezpečí použít. Lachtani jsou překvapivě silní. Při několika pokusech o jejich manuální fixaci jsme dokonce s údivem zjistili, že ke znehybnění lachtana je zapotřebí více lidí, než se k němu vejde. Šlo přitom o akce na suché zemi, v boxu, kde zvíře nemělo velký prostor pro manévrování a kde jsme zákrok mohli předem připravit a načasovat. Odchyt lachtana ve volné vodě do sítě či jiného mechanického zařízení je iluzorní záležitost a její eventuální úspěšnost leží v oblasti promile. Pokus o manuální odchyt by okamžitě vedl k pokousání aktérů, nehledě k nemožnosti silné a kluzké zvíře v rukou udržet.
Objevily se návrhy na případnou narkotizaci zvířat, vycházející z obecně rozšířeného názoru o okamžitém účinku narkotika. Tuto fikci je možno občas shlédnout v dobrodružném filmu. Nutno dodat, že je falešná, nicméně se neustále opakující. Žádné narkotikum neúčinkuje ihned. Působení těch nejrychlejších nastává za tři až pět minut po aplikaci za předpokladu, že se látka dostala do dobře prokrveného svalu. Pokud byla aplikována do podkožního tuku, což by se u lachtana stalo velice snadno, účinek nastupuje za několik desítek minut, případně žádaný efekt nenastane vůbec. Prakticky to znamená, že se zvíře po obdržení dávky narkotika vzdálí několik set metrů daleko než léčivo začne působit. V našem případě pod vodou, tedy neznámým směrem na neznámou vzdálenost. V této situaci ho zastihne nastupující obluzení, takže se lachtan s největší pravděpodobností již vůbec nevynoří a tiše a hladce se utopí.
Narkotizace ploutvonožců je navíc poměrně riziková záležitost díky jejich výměně látkové, specializované právě na dlouhý pobyt pod vodou. Uspání lachtana je postup až poslední volby i v zoologické zahradě, kde je možné zákrok pečlivě připravit a provádět na suchu.
Shrneme-li uvedené skutečnosti, nová situace, byť značně extrémní a pro lachtany nezvyklá je na životě akutně neohrožovala. Bylo možné reálně předpokládat po opadnutí vody vyhledání zvířat a navázání kontaktu s nimi. Lachtan je zvíře v naší přírodě přece jen exotické a tudíž těžko přehlédnutelné. Potom by následovalo udržení zvířat na jednom místě pravidelnou nabídkou potravy, vybudování odchytového zařízení a nalákání lachtanů do něj. Tento postup je sice zdánlivě zdlouhavý, nicméně reálný a pro zvířata maximálně šetrný.
V rámci záchranných akcí došlo však k jiným událostem. Byly logické, dobře míněné, pochopitelné, ale pravděpodobně nepředstavovaly nejideálnější řešení. Navíc zvířata i uvnitř určitého druhu reagují různě. Psychosomatické typy, známé u lidí existují i u nich. Rozhodně zvířata nejsou uniformní tvorové, jak si mnozí mylně představují. Stejná hladina stresu nepředstavuje pro jedno individuum zjevné riziko, zatímco druhé se ocitne na hranici ohrožení života. Toto pravděpodobně nastalo i u uniklých lachtanů. První samice zůstala v areálu Zoo a odchytli ji pracovníci zahrady. Druhou chytili hasiči za okolností, které označil jeden z aktérů akce za dramatické a přesto nedošlo k podstatné změně jejího zdravotního stavu. Třetí samice byla nalezena na souši a zajistili jí přivolaní ošetřovatelé. Dá se soudit na jejich profesionální přístup. Nejdéle zůstal na útěku samec Gaston. I on nakonec dobrovolně skončil na suché zemi a byl posléze fixován v jakémsi kontejneru. V rámci improvizace nelze uvedenému postupu nic podstatného vytknout, přesto zvíře posléze uhynulo. Pitva neodhalila žádné zranění. Je nanejvýš pravděpodobné, že se Gaston nedovedl se vzniklou situací vyrovnat. Zatížení jeho organizmu se stále stupňovalo, až došlo ke zhroucení metabolizmu následkem stresu, který může vést k totálnímu vyčerpání stejně, jako fyzické strádání. Není podstatné, zda zvíře vyhlíží zdánlivě klidně. Absenci razantní obrany lze dokonce posuzovat jako jeden z prvních stresových projevů. Obviňovat jakoukoli osobu ze souvislosti s úhynem Gastona mi připadá značně neuvážené.
Smělost vyslovit předešlou úvahu mi dovoluje praxe veterinárního lékaře v zoologické zahradě, dlouhá dvacet pět let, včetně patnáctiletého chovu lachtanů. Doufám, že pomůže k pochopení smutné, nicméně vysvětlitelné situace.
MVDr. Petr Skalka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama